26/10/2016


Organizace Lumos a Národní parlament dětí a mládeže uspořádala několik workshopů pro děti dvou základních škol v Brně. Ukázalo se, že děti nemají dostatek informací o inkluzi a většina z nich dokonce neví, co vlastně inkluze je. Přesto ale hlasovaly pro to, aby do jejich škol byly přijímány děts s postižením.

Zástupci organizace Lumos a Národní parlament dětí a mládeže ČR zorganizovali v rámci Týdne pro inkluzi ve dnech 17. a 21. října několik workshopů pro dětí 7. a 8. tříd na Základní škole Horácké náměstí a Základní škole Masarova v Brně. Cílem workshopů bylo umožnit dětem mluvit o inkluzi. Odborníci na inkluzi tak dostali jedinečnou příležitost zjistit, jak na inkluzi pohlížejí ti, kterých se týká. „Zapojit děti do diskuse o věcech, které se jich týkají, považujeme za jeden z důležitých principů moderní společnosti. Děti by měly mít právo vyjádřit se k otázkám, které ovlivňují jejich životy,“ říká Ingrid Hanzlíkováz z Lumosu. S tím souhlasí i koordinátorka Národního parlamentu dětí a mládeže Jana Strnad Votavová, „dospělí by se měli naučit naslouchat hlasu dětí“. Děti v rámci diskuse vyjadřovali své obavy i názory, v téměř dvouhodinovém workshopu také navrhovaly, co by školy mohly a měly pro úspěšnou inkluzi udělat a co by potřebovaly samy, aby inkluzi lépe pochopily a mohly svým spolužákům pomáhat. Kromě toho, že je podle dětí potřeba školu lépe vybavit bezbariérově, připravit pro děti s postižením příjemné prostředí a zajistit jim asistenty, by budoucí spolužáci přivítali více informací o dětech samotných, jejich postižení i o tom, jak by jim sami v rámci vyučování mohli pomoci. “Zjistili bychom, jaké to je mít postižení a naučili se mu třeba pomáhat.” Řekl jeden z účastníků workshop Ukázalo se, že děti se inkluze nebojí, jen potřebují, aby se s nimi o nové situaci více mluvilo. “Pokud se budeme bát jinakosti, tak nezkusíme nové věci,” doplnila účastnice workshopu na ZŠ Masarova. Celkem pěti workshopů se zúčastnilo 198 dětí a 12 učitelů.

V rámci workshopů děti odpovídaly na otázky související s inkluzí a navrhovaly, jak by škola i ony samy mohly svým spolužákům s postižením pomoci.

Většina dětí, které se workshopů zúčastnily, si myslí, že by děti s postižením do normálních škol měly chodit. A co by jim k úspěšnému začlenění měla škola poskytnout? Nejčastěji děti zmiňovaly nutnost asistentů, individuálních plánů, bezbariérové úpravy školy, ale také například nutnost vytvořit dětem odpočinkový koutek či jim umožnit častější přestávky. Děti samy by pak mohly svým spolužákům s postižením pomáhat s učením, orientací ve škole a hlavně jim pomoci svou trpělivostí, přátelstvím a vstřícností.

Mezi největší překážky inkluze na jejich škole zařadily právě technické vybavení školy - schody, toalety, velikost školy - ale také netolerantní učitele a spolužáky či problém s financemi.

Naše zkušenost ukázala, že děti se inkluze nebojí, potřebují jen více informací o tom, co inkluze znamená, jak se jich dotkn, jací budou noví spolužáci a co oni samy mohou pro úspěšné začlenění spolužáka s postižením udělat.